Médii teď hýbou kauzy dětí, které díky péči norského úřadu Barnevern musely opustit „nelaskavou“ náruč rodičovskou a uchýlit se pod ochranná křídla laskavých pěstounů. V souvislosti s norskými případy se navíc začaly diskutovat i podobné situace z domácího písečku. K problematice se má potřebu vyjádřit kde kdo a zdá se, že prakticky každý myslitelný názor už byl vysloven. Přestože jsem obvykle vůči třeštění mediálního světa celkem imunní a programově se snažím nereagovat s horkou hlavou na žhavé aktuality, tentokrát se musím zachovat jinak. Nemohu totiž spát. Budím se zbrocený potem ze snů, v nichž se nějaká bába Zubatá sápe po mých dětech a chce je odvést kamsi pryč. Já se jí snažím vysvětlit, že jsem dobrý otec, ale je to marné. Nakonec zaklapnou dveře….
Zkrátka a jednoduše – jsem táta a představa úřadu, který má moc tak brutálně zasáhnout do přirozeného běhu věcí v něčí rodině mě skutečně děsí. Jsem poměrně mladý táta, takže jsem se nemusel rozhodovat ke vstupu do KSČ či k podpisu spolupráce s StB pod tlakem výhružky, že když to neudělám, moje děti nebudou moci studovat a tak jim podělám celý život. Jenom vím, že se to celkem běžně dělo a živě si dokáži představit, jak snadno manipulovatelní jsou rodiče, jsou-li ohroženy zájmy jejich dětí. Odpověď na otázku, jak mohli mít komunisté téměř 100% hlasů v každých volbách lze hledat především zde – tedy ve zvládnutém systému vydírání rodičů skrze jejich děti. A to šlo většinou právě jen o vzdělání a kariéru. Jak účinný pak musí být z tohoto pohledu systém, kde vykonstruované obvinění může vést až k odebrání dítěte. To je jako srovnávat jadernou pumu se silvestrovským ohňostrojem. Schopnost takového systému zpacifikovat v krátké chvíli celou společnost může být doslova brutální.
Systém sociálně právní ochrany dětí byl patrně i v Norsku vytvářen s úmyslem chránit ohrožené a bezbranné děti proti rodičům, kteří se hrubě zpronevěřili své přirozené roli. Jenže takových rodičů musí být z podstaty věci minimum. Pokud je totiž nějaká úchylka rozšířená tak, že zasahuje podstatnou část společnosti, stává se logicky normou a předání dětí do pěstounské péče by potom nijak nesnížilo pravděpodobnost vystavení dítěte nežádoucímu tomu typu jednání, před nímž jsme se ho rozhodli chránit. Jenže ve snaze zamezit jednotlivým případům týraní dětí přeci nelze dopustit vytvoření systému, který má potenciál rozvrátit celou společnost.
Všechny totalitní systémy se vyznačovaly propracovanou a ideologicky ukotvenou kolektivní výchovou mládeže. Příběh Pavlíka Morozova je příkladem toho, že takový systém tradičně využívá postupy, kdy postaví děti proti jejich rodičům. Projekt Lebensborn je jedním z příkladů, kdy se stát nakonec ujme všech rolí rodiče, aby vytvořil systému loajální plemeno. Uvádím zde samozřejmě konečné stavy procesů, které začínali v mnohem mírnějších a méně jednoznačných formách. A počátkem všeho i zde bylo, že se stát začal montovat do navýsost suverénního a intimního prostoru rodiny……………