Keramická dílna, hospoda, pár sezónně obývaných chalup, zpustlý park se zříceninou zámku, malé žabky poskakující po rozpáleném asfaltu směrem do Rakouska, kalné rybníky, běsné komáří samice…. zkrátka vidět Maříž a ….. ne tohle se vlastně říká o Paříži. I když, člověk nikdy neví dne ani hodiny, místa ani situace…
Zmalované hrnečky si už hověly v troubě, hladové děti se dožadovaly nezbytného přídělu svých cukrů, tuků a bílkovin, a já zpit nealko-pivem a zpitoměn ostrým květnovým sluncem jsem snil o poloze ležícího střelce. Touha zařadit zpátečku se mi jevila býti všeobecnou….
„Nasedat“ zavelel jsem tedy a stisknutím klíčku donutil Stříbrňáka k souhlasnému zamrkání. Než jsem stihnul schovat krabičku svátečního kuřiva pod automapu v přihrádce předních dveří, nahrnula se Nene na sedadlo řidiče a zkoušela, jestli jsou páčky v jejím dosahu spojeny s nějakým dostatečně zajímavým efektorem. „Jedeš“ houknul jsem na ni a pakoval ji tam, kam podle paragrafu šest Zákona o silničním provozu patřila. Proces poutání jsem zvládl o málo rychleji než druhá polovina posádky, takže když jsem usedal na uvolněné místo u volantu, zápas ve volném stylu odehrávající se v zadní části ještě neměl vítěze. Káku sice nakonec podlehl síle osobnosti naší drahé Em, ale jeho protesty přitahovaly takovou pozornost kolemjdoucích, že jsem se vážně obával nechtěného seznámení s paní Zubatou či Vodičkovou. „Jedem“ formuloval jsem zřetelně svou touhu prásknout do koní a energicky stisknul vzduch v místě, kde měl ze zapalování trčet klíček……. Následoval rychlý pohled pod nohy, přehrabování starých účtenek za naftu, výstup z auta a pak pantomimický výstup na téma „Hádej, co to mám v kapšiškách“. Opakované osobní prohlídce se následně podrobili všichni spolu-necestující a to s různou mírou odporu, s odlišnou koncentrací jedu v doprovodném komentáři, bohužel však se stejným výsledkem. Nic. Z kufru jsem tedy postupně vystěhoval kočárek, tašku s náhradními šaty a plenami, batoh se zbytky svačiny, igelitku s potřebami na písek, kyblík s křídami, další igelitku s náhradními dětskými botami, volně ložené bundy a mikiny a foťák. S každou další věcí, která se ocitla na asfaltu, o kousek vzrostla naše popularita. Po třetí sborce a rozborce kočárku jsem vyloženě začal litovat, že nemám po ruce klobouk, do kterého bych mohl vybírat. První člověk mě oslovil, když kabinu Stříbrňáka opustili dětské autosedačky.
„Copak?“ zeptal se mě se zájmem řidič vedle parkujícího Renaulta.
„Klíče“ zasyčel jsem a padnul na všechny čtyři. Ani čas strávený civěním do prostoru pod podvozkem však naši situaci zásadně nezměnil. Tak jsem ještě kouknul na střechu, zvedl kapotu, prošátral sedadla i prostor pod nimi, vyházel z auta koberečky, za nimi mrsknul lékárničku a kufřík s nářadím, taky rezervu, hever a automapu. Cigarety jsem tajně přesunul do kapsy u kalhot a pak se šel projít do nedalekého parku…..
Když jsem se vrátil, většina věcí byla zase na palubě, Em tekly po tvářích slzy bezmoci a vysílení, děti řvaly hladem a únavou a na kraj tiše padal bezcitný soumrak….
„Tohle odporuje elementárním zákonům fyziky“ poučil jsem svou rodinu i přilehlé okolí a pustil se do druhého kola vykládky….
Třetího kola se už Em nehodlala zúčastnit ani v roli pozorovatele a raději odvedla děti za dům… Vrátila se v doprovodu dvou starších dam a na první pohled se zdálo, že si už zoufá o něco méně. O to víc si však zoufal postarší muž, který se ke skupince připojil až u hromady keramické hlíny, použitých plen a prázdných obalů od dětských pitíček, v jejímž středu jsem trůnil já. Do oblasti pátrání jsem zahrnul i nedaleké popelnice a právě jsem byl ve fázi a stavu, pro něž se těžko hledalo přijatelné vysvětlení….
„To nemůžeš jen tak bez mého vědomí takhle někomu něco slíbit“ šeptal tak, abych ho nemohl přeslechnout a výhled mi zakryl svými zády…. Chápal jsem ho….
Dámy si však nakonec v šeptaném dramatickém trialogu prosadily svou, takže jsem své děti upoutal do sedaček v cizím autě, zamával své ženě vděčně se usmívající na cizího muže a potupně osaměl….
„Jednou jsem ho našel v roletě“ ukazoval do zavazadlového prostoru chlápek, kterého jsem někdy v poledne zahlédl sekat trávu na zahradě za dílnou. Měl pak ještě spoustu neuvěřitelně zajímavých nápadů a také nářadí a odvahu, která mě vždycky ve vztahu ke strojům chyběla. Hodně jsem se poučil ohledně věcí, které jdou z auta odšroubovat. „Budu muset jít“, pokrčil rameny, když i jemu došla inspirace. Pozval jsem ho na cigáro. A on mé pozvání přijal…..
A pak mě napadla ta pitomost s asistenční službou. Volal jsem jim nejdřív z mobilu přes rakouského operátora. Jiný tu neměl signál. Řekli mi, že nemám zaplacené ani povinné ručení, natož pak nějakou asistenci. Tak jsem volal makléřce, která mi pojistku sjednávala. Ta mi řekla, že mám nárok na odtah do vzdálenosti 90 km a noc v peřinách. Volal jsem asistenty a dozvěděl se, že pojistku mám, ale předplacený nárok na jejich pomoc nikoli. Pak jsem řval na makléřku, pak na asistenty, pak zase na makléřku…. Pak mi došla baterka a paní z dílny mi přišla říct, že odjíždí, jestli nechci někam svézt… Vysvětlil jsem jí situaci. Půjčila mi svůj telefon…. Pokusil jsem se ukecat makléřku, aby zavolala asistenční službu a pak hochy z asistenčky, aby zavolali makléřku… Všichni ze mě byli unavení a nikdo se mnou už nechtěl nic mít… Keramička mi nabídla cigáro a já její pozvání přijal…..
„Mám tu dvě dodávky, šly by zaparkovat tak, aby se s vaším autem nedalo hnout…“ zauvažovala nahlas, když nastal čas se hnout… „Můžu si ještě zavolat…“ požádal jsem ji s pocitem ladiče kytar, kterému je jasné, že tahle struna musí brzy prasknout… Ještě vydržela. Volal jsem kamaráda. Tím myslím tu osobu, která je ochotna místo spánku ujet dvě stě padesát kiláků tam a zase zpátky a nedat přitom zřetelně najevo, že je na světě taky spousta jiných telefonních čísel, než to jeho. Než jsme domluvili, první část vozové hradby stála na svém místě.
„Ještě si vezmu papíry“ pozdržel jsem opevňovací práce a usedl znovu za volant. Co mě přimělo k pohledu na stínítko, to nemohu říct. Ale byl tam. Ten klíč. Slovo, které v ten moment zaburácelo kabinou, se do slušné češtiny překládá jako „jejda“ a má v sobě hrozně dlouhý rrrrrrrrrrr……
Když jsme si druhý den jeli vyzvednout vypálené hrnečky, hodně lidí se na nás usmívalo. „To je on“ pocit jsem si však tentokrát skutečně nedokázal užít. Majitel makléřské firmy, jemuž jsem vřele poděkoval za prokázané služby, mi nabídl proplacení veškerých písemně doložených výloh. Tak jsem mu poděkoval ještě jednou, tentokrát již naposledy. Děti se i letos dožadují výletu do Maříže, Em s sebou vozí náhradní klíče….