Toxikolog se nikdy nemůže bavit o tom, jestli nějaká látka je či není toxická. Základním kamenem této disciplíny je totiž Paracelsův citát: „Všechny látky jsou jedy, pouze dávka rozhoduje o tom, kdy látka jedem být přestává.“ A v tomto citátu je zhuštěn sám základ profesní filozofie toxikologů – hledáme rovnováhu, správnou míru, vhodný kontext. Ta samá látka může být jedem i lékem (tedy dobrem i zlem), záleží jen na tom kolik (míra), komu a jak (kontext) je tato látka podávána. Náš zájem je samozřejmě soustředěn především na ty situace, kdy je v daném kontextu vhodná míra překročena a hrozí kvůli tomu nějaké nebezpečí. Jestliže tedy toxikolog píše o očkování, nečekejte od něho jasnou odpověď na otázku, zda očkovat či nikoli, ale spíš námět do diskuse o tom koho, kdy a jak očkovat. Rozhodnutí o tom, zda a jak pojmenované (občas i vyčíslené) nebezpečí snižovat (o eliminaci hovoří jen lunatici) je však vždy rozhodnutím politickým či osobním, protože různá čísla děsí různé lidi různě.
Uvědomuji si, že téma bezpečnosti očkovacích látek je ožehavé jak pro lékaře, kteří se bojí, že by už jen diskuze na dané téma mohla zavinit zvýšený počet odpíračů vakcinace a kriticky tak snížit účinnost ochrany populace před infekčními chorobami, tak i pro mnohé pacienty, jimž víra v odbornost, neomylnost a morální bezúhonnost lékařů ulevuje více, než jimi prováděné terapeutické úkony. Předpokládám proto, že kvůli obsahu následujících řádků budu obviněn ze šíření poplašných zpráv, vytváření spikleneckých teorií a jiných ošklivých věcí, ale mou motivací k jejich napsání je opravdu jen snaha upozornit na jistá nebezpečí související s problematikou očkování. Diskuse o nich by podle mě snad mohla pomoci danou technologii vylepšit tak, aby její nechtěné vedlejší škody byly co nejmenší. Lékaři a odpovědné státní instituce dnes pohlíží na očkovance (od slova brance :)) spíše jako na nesvéprávné pacienty, než jako na suverénní příjemce služby – klienty. Místo aby s nimi bylo zacházeno jako s platícími zákazníky, jsou manipulováni do pozice příjemců nejvyššího dobra, od nichž se žádá především ponížená vděčnost. Jenže podstatnou částí procesu očkování je byznys, na což by žádná ze zainteresovaných stran neměla ani na okamžik zapomínat!
Informace, které se chystám uvést na následujících řádcích, pocházejí z článku „Conflict of Interest in Vaccine Safety Research“ uveřejněného v roce 2012 v časopise „Accountability in Research“. Jedná se o recenzovaný vědecký časopis vydávaný nakladatelstvím Taylor and Francis s impact faktorem 0,756. Autor publikace Gayle DeLong z Katedry ekonomie a financí na Baruch College v New Yorku se ve svém textu zabývá otázkami různých typů konfliktů zájmů, jimiž může být ovlivněn výzkum bezpečnosti vakcín na území Spojených států amerických. Mnohé jeho postřehy však mají obecnější charakter a mohly by být proto dle mého názoru podnětné i pro českého čtenáře.
Každá vakcína musí před svým plošným použitím projít schvalovacím procesem, v rámci něhož jsou zjišťovány i její případné vedlejší účinky. Bohužel, většina klinických studií se zabývá pouze bezprostřední reakcí na očkovací látku, dlouhodobé studie se provádějí pouze výjimečně. Post-licenční studie nemá kdo financovat a prakticky nikdo nemá o jejich výsledky zájem. Regulátor (v případě USA je to FDA) a instituce zodpovědné za provádění očkování (v případě USA je to CDC) by v případě nepříznivých zjištění musely přiznat, že povolily a podílely se na aplikaci nebezpečného preparátu, což by jistě ohrozilo jejich důvěryhodnost a následně i akceschopnost. Výrobci vakcín by pak mohli přijít o vložené investice. Také ochota kvalitních vědců studovat otázky týkající se zmíněné problematiky je tradičně nízká, neboť farmaceutický průmysl, který patří k nejštědřejším sponzorům vědy, obvykle žádá řešení zcela jiných témat. Navíc, většina odborných periodik je buď prostřednictvím prodeje reklamy či předplatného závislá na financích farmaceutických koncernů, čímž je velmi omezena jejich nezávislost. V rámci redakčního řízení proto bude těžko akceptována publikace, která by mohla ohrozit samu existenci daného časopisu. S financemi též úzce souvisí fakt, že mnoho čelných představitelů regulačních orgánů následně zastává významné posty ve firmách podnikajících v jimi dříve regulovaných oborech. Svou službu státu tito lidé tedy často chápou též jako odrazový můstek na cestě k lépe honorovaným pozicím v soukromé sféře a to nemůže být bez vlivu na jejich rozhodování. Připočteme-li k tomu fakt, že z jednoho balíku státních peněz je placena funkce regulátora i případné odškodné obětem chybně provedené regulace, je otázkou, na jaké údaje se lze v daném kontextu spolehnout.
Samozřejmě, že existují nevládní organizace na ochranu pacientů a také mnoho právních kanceláří, které by se rády ujaly nějakého případu, v němž by šlo o tučné odškodné, ovšem finanční síla těchto institucí se zdaleka nedá srovnávat s možnostmi výrobců léčiv. Prostředky zmíněných institucí sice mohou pomoci při získávání informací, které povedou k formulaci určitých hypotéz, ale těžko mohou stačit na jejich relevantní ověření.
U mnohých léčiv vede konkurenční boj k tomu, že jsou studie jejich dlouhodobé bezpečnosti nedílnou součástí marketingu, v případě povinného plošného očkování však bohužel nic takového není třeba. Místo trhu rozhodují státní instituce a koncový odběratel produktu nemá možnost volby. Musí odebrat, co je mu předepsáno, jinak je souzen pro porušení zákona. To je poněkud unikátní aspekt celého problému, který jistě nelze jen tak opominout…..