„Co víš o toxicitě hliníku?“ zeptala se mě jednoho dne s vážnou tváří moje žena
„Proč tě to zajímá?“ podivil jsem se namísto odpovědi.
„Protože se bojím o naši holku“ odpověděla mi a z tónu jejího hlasu bylo jasně poznat, že se opravdu bojí.
Nechtěl jsem zklamat ani jako hlava rodiny ani jako odborník, jehož se má kdokoli právo na podobnou věc zeptat, a proto jsem si vyžádal čas na studium podkladů. Otázka se týkala problematiky hliníku, který se přidává do očkovacích látek, jimiž jsou povinně očkovány všechny děti na území České republiky, což bohužel tak úplně nebyl můj šálek kávy. Zabývám se sice profesně toxikologií, ale nikoli toxikologií léčiv, ale toxikologií obecnou, průmyslovou a ekotoxikologií. Tahle otázka pak měla hodně co dělat s imunologií, o níž mám s bídou gymnaziální znalosti. Proto ten „time-out“.
V první fázi svého šetření jsem zjistil, že nemá cenu se obracet na státní autority, neboť komunikace odbornice ze Státního úřadu pro kontrolu léčiv (SÚKL) s jednou z vyděšených maminek, kterou mi žena přeposlala, v sobě měla prvky absurdního dramatu. Mamince bylo řečeno, ať se hliníku v očkovacích látkách nebojí, jelikož z jiných zdrojů jako je mateřské mléko, potrava, voda apod. ho děťátko přijme tolik, že navýšení denního příjmu hliníku způsobené očkováním je zanedbatelné. Z přeposlané korespondence jsem se mimo jiné dozvěděl, že litr mateřského mléka obsahuje 40 g hliníku a litr kojenecké stravy dokonce 224 g tohoto prvku. Zkusil jsem tedy pátrat jinde.
Z publikací abstrahovaných na Web of Science, jejichž četbou jsem zabil asi měsíc volných večerů, jsem se dozvěděl mnohé, ovšem k mému uklidnění to nepřispělo. Své závěry jsem shrnul do prezentace, jejíž hlavní body by se daly shrnout následovně:
a) hliník se do vakcín (u nás hexavakcína a očkování proti pneumokokům) přidává kvůli zvýšení a prodloužení jejich účinnosti, přesný biochemický mechanismus, jakým v daném kontextu hliník působí, není ani po 90 letech od prvních experimentů znám
b) hliník je prokazatelně neurotoxický, pokud se dostane do styku s nervovými buňkami, vážně je poškozuje (existují prokazatelné výsledky testů na buněčných kulturách, experimentálních zvířatech i lidech – např. syndrom dialyzační demence)
c) hliník snadněji přestupuje do mozku a déle setrvává v organismu u lidí s poškozenými ledvinami a nevyvinutou hematoencefalickou bariérou (např. kojenec s nevyvinutou ledvinovou pánvičkou)
d) pokud by se veškerý hliník z hexavakcíny dostal do mozku dítěte, jednoznačně by dosáhl neurotoxické koncentrace
e) je jen málo informací o tom, kolik Al se při očkování do mozku dítěte skutečně dostane, je velmi obtížné to odhadnout (spočítat), odhady biologické dostupnosti (tedy poměr koncentrace v místě vpichu a na místě účinku) se v jednotlivých publikacích liší až o několik řádů
Poté, co jsem uvedené informace zveřejnil na svých stránkách, začali se mnou komunikovat různí lidé. První velkou skupinou byly matky, které ode mě žádaly podporu a argumenty pro své rozhodnutí vůbec své dítě nedat očkovat. Snažil jsem se je uklidnit, většinou však marně. Mimo jiné jsem se od nich dozvěděl, že u nás existují lékaři-homeopaté, kteří očkované dítě za pouhých pár tisícovek problémů vyvolaných toxickým působením hliníku zbaví. Na příkladu těchto lékařů jsem si uvědomil jaká síla je ukrytá ve schopnosti používat odborný jazyk, ať už je kontext jeho používání sebevíc absurdní a důvody jeho používání sebevíc pokleslé. Mohl jsem ty matky přesvědčit prakticky k čemukoli, kdybych měl na výsledku jejich rozhodnutí nějaký zájem. Stačilo, že jsem z vysoké školy a umím vyslovit slovo neurotoxicita bez zadrhnutí. Druhou, méně početnou o to však agresivnější skupinou, která měla potřebu vytočit číslo mého mobilního telefonu, byli lékaři – imunologové. Otázka, kde beru právo, vyjadřovat se kriticky k věcem, které spadají do jejich, nikoli do mé odbornosti, padala s železnou pravidelností. Na vyslechnutí mé odpovědi však žádný z nich neměl dost času.
Studium problematiky toxicity hliníku mi mělo pomoci v tom, abych se jako rodič zodpovědně a správně rozhodl, co nechám, případně nenechám, způsobit svým dětem lékařskou péčí. I přes svou nesporně větší erudici v daných otázkách, než má běžný rodič, jsem se ovšem dostal do slepé uličky. Nemohlo mě sice vyděsit řvaní vakcinologů ve smyslu – pokud nedáš své dítě očkovat, určitě umře na nějakou hodně ošklivou nemoc, ani vyhrožování homoepatů, že pokud dám své dítě očkovat a nekoupím si jejich zázračný lék, moje dítě zblbne v důsledku neurotoxicity hliníku, ovšem ani tak nebylo mé rozhodování lehké. Analýza (a následně i management) rizik, kterou jsem se pokusil provést, narážela na mojí (oprávněnou?) nedůvěru k informačním zdrojům a autoritám.
Vakcinolog má zájem (ekonomický, profesní – pořadí lze libovolně zaměnit) na tom, aby se očkovalo, a bude mít proto logickou tendenci rizika očkování (vědomě či nevědomě) bagatelizovat. Jistě není náhodu, že nejvíce „uklidňující data“ ohledně hliníku ve vakcínách jsem se dočetl v článcích publikovaných v časopise „Vaccine“, což je odborné periodikum Mezinárodní vakcinologické společnosti. Homeopat, potažmo toxikolog, naopak žije z toho, že např. na rizika spojená s výskytem hliníku v očkovacích látkách upozorňuje a nabízí cesty k jejich minimalizaci. Nejvíce znepokojivé články týkající se daného tématu bylo možné nalézt např. v časopisech „Journal of Immunotoxicology“, „Accountability in Research-policies and Quality Assurance“ a „Lupus“. V časopise „Vaccine“ by patrně tyto články hledali možnost publikace jen velice těžko, a to nikoli z důvodu své nízké odborné úrovně, ale z důvodu nevhodně zvoleného způsobu pojednání daného tématu. Odborně se tomuto jevu říká publikační zkreslení (publication bias).
Takže, ačkoli jsem se snažil o racionální přístup k hodnocení rizik, nakonec mi při vědomí výše uvedeného nezbylo nic jiného než dát na staré dobré pocity. Měl jsem již bohaté zkušenosti se řevem vakcinologů věřících ve svatost svého poslání a neschopných mi odpovědět např. na to, jak si mohou být jistí neškodností vakcín, když při téměř 100% pro-očkovanosti populace neexistuje vhodná srovnávací (tedy neexponovaná) populace pro relevantní epidemiologický výzkum, jak mohou tak bohorovně tvrdit, že hliník z očkování nezvyšuje jeho koncentraci v krevním séru, když neexistuje jediná relevantní toxikokinetická studie daného problému, jak mohou brát vážně výsledky krátkodobých studií, když se hliník z mozku prakticky nevylučuje a tudíž se jedná o nezvyklou situaci dlouhodobého (chronického) účinku po krátkodobé expozici apod. Také jsem měl zkušenosti s naší dětskou lékařkou, která si mě při snaze diskutovat daný problém ihned zařadila mezi sluníčkové alternativce, potížisty a anarchisty. Ne – nerozhodl jsem se své děti nedat očkovat, jelikož považuji riziko tetanu či záškrtu za podstatně vyšší, než riziko neurotoxického či imunotoxického účinku hliníku. Ale přestal jsem se divit lidem, kteří danou věc vyhodnotili opačně. A vlastně jsem jim začal fandit. Na rozdíl od nich jsem se alespoň nestal zločincem, i když mi k tomu při snaze učinit opatření k minimalizaci rizik spojených s toxicitou hliníku nezbývalo mnoho.
Podle nedávného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (odkaz např. zde) je veřejný zájem na očkování mého dítěte významnější než jeho individuální právo na to, nebýt vystavováno nadměrným rizikům (souvisejícím např. s neurotoxictou hliníku v očkovací vakcíně) a než moje právo a povinnost (i zákonná) poskytovat mu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí odpovídající péči. Stát se v daném případě tedy stává (často proti vůli rodiče zvaného též legračně zákonný zástupce) hlavním činitelem při ochraně zdraví dítěte. Moudrý stát usoudil, že očkování představuje menší společenské riziko než neočkování a že individuální postoje a zájmy v daném ohledu nemají žádný význam. Souvislost se socialistickou/komunistickou ideologií je jistě pouze náhodná. Argumentace státu se opírá o výsledky vědeckého poznání, přičemž tyto výsledky jsou zástupcům státu interpretovány zejména velice zainteresovanými zájmovými skupinami (Česká vakcinologická společnost). Tyto skupiny využívají výhodu schopnosti používat odborný jazyk k tomu, aby z pozice „hlav pomazaných“ nevybíravě smetli každý nevyhovující argument ze stolu s poukazem na jeho nízkou odbornou úroveň. Stát ani tyto „odborné skupiny“ pak s oponenty nediskutují, nýbrž jim vyhrožují a přikazují, což logicky vyvolává odpor, z něhož mimo jiné profitují jiné „také odborné“ skupiny, které nabízejí (obvykle drahá) řešení. Tento stav je obzvláště tristní v případě, že se jedná o aplikaci látek s málo pochopeným dlouhodobým účinkem veškeré dětské populaci. Kdyby totiž náhodou obavy odpůrců očkování nebyly liché, dotkne se chyba v úsudku státu všech jeho občanů určité věkové skupiny. Navíc bude díky neexistenci nezasažené srovnávací sub-populace prakticky nemožné tuto hybu odhalit. Tento způsob fungování věcí mi nevyhovuje. A co vám?