Vyprávíte dětem klasické pohádky? Troufnete si jim předčítat z Němcové či Erbena? Já si dlouho netroufal – ony příběhy mi totiž přišly poněkud drsné, plné násilností a hrůz, které v současném světě nemají žádné smysluplné paralely. Proč ty čisté duše zbytečně zneklidňovat povídáním vlkovi, co sežral babičku, či o jeskyňkách, které vydloubávaly dobrým lidem oči, když sežrání dravým zvířetem nebo oslepení pomatenými ženštinami dnes reálně hrozí asi stejně pravděpodobně, jako pád asteroidu. Jasně, rozumím tomu, že v jižních Čechách s vysokou koncentrací rybníků a neplavců, mohlo být v dávných dobách funkční chránit dítka před utonutím prostřednictvím emotivních historek o krvelačných vodnících. Ale co s tím dnes, když batole, které nechodí na plavecký kurz je jasný outsider, stejně jako jeho zpozdilí zploditelé.
Zmíněné příběhy jsou navíc plné škodlivých stereotypů majících za cíl vyvolat strach z kontaktu s proradnými o soucit žadonícími bytostmi, jejichž jediným cílem je všemožně škodit. Zlatoparohý jelen, který se chystá mimo dům na pravidelnou výpravu za pící, nabádá svého svěřence Smolíčka, aby za žádných okolností nikomu neotvíral. Jenže prohnané jezinky se uchýlí k citovému vydírání, vůči čemuž nemá nebohý hoch účinnou ideovou výbavu. Zbědovale vyhlížející humanoidní bytosti si úpěnlivě stěžují na zimu a prosí „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Sotva však soucitný Smolíček odsune petlici, je zrazen, přemožen a unesen. Jako bezduchý remake opírající se o stejně vratkou epickou konstrukci pak působí příběh Budulínka – rozdíl je pouze v tom, že liška nereptá na zimu, ale na kručení v břiše. Oba příběhy pak mají společné i další dva aspekty – nevyzrálý jedinec se není schopen poučit z vlastních chyb a život ohrožující porušení pravidel několikrát zopakuje a z problémů, které si tím způsobí, ho musí tahat rozumnější a hlavě mnohem silnější ochránce. Petr Bajza v Poláčkově „Bylo nás pět“ by výše popsané jednání nazval „smrtelným hříchem opovážlivého spoléhání na milost boží“. Jakou inspiraci pro život mohou dát dětem právě tyto pohádky? Vždyť i ono pověstné vítězství dobra nad zlem je zde zpodobněno, jako bezduchá eliminace cizorodého elementu – žádný pokus o pochopení skutečných motivů jezinek či lišky se nekoná stejně tak jako jakákoli snaha po konstruktivním vyjednávání a nastavení trvale udržitelných podmínek vzájemného soužití.
Ještě horší je v tomto směru Erbenem převyprávěná haličská pověst „Tak svět oplácí“ – sedlák svačící na mezi slyší následující srdceryvnou žádost o pomoc a také nabídku revanše: „„Ach člověče, smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí.“ – sedlák tedy projeví soucit a kámen, na kterém sedí, odvalí. Zpod něj vyleze obrovský had Jaza a chce mu oplatit, jak slíbil – tedy smrtí. Sedlák smlouvá a usmlouvá podmínečný odklad – pokud sedlák najde někoho, kdo s hadovým výkladem fungování světa nesouhlasí, dostane milost. Hledání jde ovšem hodně ztuha – a když už sedlák ztrácí jakoukoli naději, pomůže mu lišák, který za příslib tučné odměny hada přelstí a vláká zpět pod kámen. Ovšem i lišákovi svět (přesněji řečeno sám sedlák na radu pragmatické manželky) zaplatí nikoli husami a slepicemi, ale olovem. „Umíraje zvolal žalostně lišák: Takhle svět odplácí!“
Jsou-li toto ony kulturní tradice a kořeny, na nichž vyrostl náš národ, můžeme se divit, že nás sousedé kárají za vysokou míru strachu z cizího a neochoty pomáhat? Ptám se, proč naši předkové cítili potřebu, zanechat nám po sobě právě tyto příběhy. Jaký je důvod, že se tyto archaické povídačky prodraly sítem dějinného zapomínání až do našich časů? A existuje nějaký důvod, proč je předávat dál?
A na závěr tři citáty:
„Zkušenost je drahá škola, ale hlupáci se jinde učit nechtějí.“ (B. Franklin)
„Mezi dvěma lidmi budiž při dobrodiních tento zákon: Jeden by hned zapomněl, co dal, a druhý aby nikdy nezapomněl, že něco dostal“ (L. A. Seneca)
„Nemůžeme jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžeme navzájem pomoci!“ (J. Čapek)