Týká se to jak těch, kteří prohrají, jelikož se vydají na cestu k urně, tak i těch, kteří raději půjdou do háje zeleného na houby či na procházku. Smutnou pravdou těchto předčasných voleb je, že se prakticky nedají vyhrát. V naší krásné zemi jsou totiž každé další volby čím dál předčasnější a proto je v nich čím dál obtížnější zvítězit.
Mnozí z toho viní nedokonalý volební systém, který neumožňuje vznik jiné než koaliční (a proto logicky slabé) vlády. Představují si, že změnu poměrů k lepšímu může zajistit změna volebního systému tak, aby vítěz sebral vše. A on by to ten vítěz v našich poměrech skutečně udělal – dobyté území by obsadil do posledního postu svými věrnými a slovo marast by dostalo další dosud netušený rozměr. Po těchto volbách nám zatím asi vláda jedné strany nehrozí, na programu dne je však vzývání vlády silné ruky, která by nám snad někdy v budoucnu mohla tu vytouženou vládu jedné strany zajistit. A taky by se mohla postarat o naše štěstí, zdraví, dlouhá léta, nízké daně, vysoké penze, slušně placená pracovní místa, neplacená místa v mateřských školkách, delší dálnice i dovolenou, kratší cestu k lékaři i do hrobu, ale hlavně o opojný pocit vítězství těch, co se zasloužili a v pravou chvíli stáli na té pravé (či levé) straně. Ano žijeme v zemi, kde si podstatná část voličů plete politiku s fotbalem a za vítězství považují pouze tu situaci, kdy druhá strana (druhé strany) prohraje (prohrají). A pro vítězství je třeba udělat i skousnout vše. Zákeřné fauly zástupců vlastního týmu tak omlouváme, zatímco sebenepatrnější škobrtnutí protivníka odměňujeme hlasitým pískotem. Za prohry našeho týmu může vždy soudce či sudí, zatímco naše vítězství jsou výsledkem našeho talentu a tvrdě odvedené práce. Zkrátka – chyby vždy dělají jenom ti druzí – soupeři, nepřátelé.
Při současném rozložení sil tedy i vítězství některé strany či koalice znamená, že je téměř polovina národa na straně poražených a tudíž naštvaná. Jedná se tak o vítězství Pyrrhovo (chcete-li Pyrrhy:). Častější je pak situace, kdy k žádnému trvalejšímu vítězství nedojde a poraženými se tak cítí být v podstatě všichni. Slabé vlády padají, aby čím dál častěji mohli propukat zuřivé předvolební zápasy v mlácení prázdné slámy, následuje ustavení dalších ještě slabších vlád a pak další ještě předčasnější volby. Může to skončit leda tím, že se do volebních místností odstěhujeme, abychom hned po přepočítání hlasů z jedněch voleb mohli vhazovat hlasy pro volby nové, nebo se vzájemně pobijeme. Může též nastat ráj na zemi zajištěný více či méně osvíceným diktátorem či monarchou, anebo nám konečně dojde, že by se cíle politiky a fotbalu měly zásadně lišit. Svůj tým si tak přestaneme vybírat podle toho, jakými sliby nás uplatí, ale podle toho jak reálné cesty nám nabídne pro námi preferovaný způsob života. Zástupcům svého týmu pak začneme odpouštět méně než ostatním, jelikož právě oni svou neférovou hrou špiní naše barvy. Ty, co to hází jiným, pak přestaneme považovat za podlidi či za jiný živočišný druh, ale za sousedy, kteří se sice snaží žít jinak, ale musíme s nimi chtě-nechtě sdílet společnou chodbu. Můžeme se je sice snažit donutit žít po našem, vyhnat je z domu, nebo celý dům zbourat, ale funkční obvykle bývají méně drastická řešení…. a právě taková bychom měli od svých zástupců požadovat…